S01E02 - Co když jsem až příliš upřímná?

O voodoo panenkách s dvaceti tisíci špendlíky, RSD a negativních radarech. O tom, proč mozek s ADHD interpretuje ticho jako odmítnutí – a proč se raději vzdělávám na koučku, než abych šla k praktickému lékaři.

POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY

Ahoj lidičky, tak mě tady zase máte! Jmenuji se Step a mluvím o své cestě ADHD krajinou. Jsi srdečně vítaná připojit se k tomuhle výletu!

DOPAMILLA: Mluvíme o Highway to Hell nebo Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína?

Ano, Dopamillo, no to je právě to, může to být obojí! 

Dnes budu mluvit o něčem, čemu se říká RSD, a povím ti osobní příběh o tom, jak mě tyhle tři písmena ovlivnily před nahráváním téhle epizody. 

Minule jsem začala tím, že je strašně děsivé začít podcast. Možná budu mluvit jen sama pro sebe. Možná se to nikomu nebude chtít poslouchat. Bože, to by bylo trapný! Ale co když to lidi skutečně poslouchají? Uslyší všechno, co jsem řekla – nejen jak jsem to řekla, ale co jsem řekla. Co když řeknu něco špatně? Co když je moje poněkud zrezivělá čeština otravná a nikdo to nebude chtít poslouchat? To je teda trapas!

Haha – není to fantastické? Je stejně děsivé, když podcast někdo poslouchá, jako když ho nikdo neposlouchá. Je to taková cimrmanovská hospoda na mýtince: na jednu stranu doufám, že to někoho zaujme, na druhou stranu se bojím, že někdo přijde. Ale co když přijdou hosté – a zjistíme, že máme něco společného? Že se od sebe můžeme něco naučit? Tak to bude magické.

Protože možná existuje někdo, kdo si pomyslí: „Takhle to mám taky.“ A pak už nejsme samy. Jsme dvě. 

To je přesně to, o čem chci dnes mluvit – o tom, jak děsivě může svět vypadat, když máš ADHD. Jak jsem zmínila minule, nejsem diagnostikovaná, ale přesně tenhle strach… v tom bych mohla vyhrát olympiádu! 

ALE úplně nejdřív – jak jsem slíbila minule – ti řeknu, co mě vlastně dovedlo k tomu myslet si, že bych mohla mít ADHD. V předchozí epizodě jsem říkala, že mě to nikdy nenapadlo. Byla jsem přece hodné dítě, dokázala jsem být v klidu celé hodiny, hrát si nebo si kreslit. Ve škole mi to docela šlo a měla jsem kamarády. Od čtrnácti jsem bydlela sama na internátě a chodila na střední – tak nějak jsem to zvládala. Ne výborně, ale žádná krize. 

Pak jsem studovala na vysoké škole, pracovala jsem. Občas jsem měla dvě práce, studovala, pak jsem vedla oddělení a zároveň dělala dva obory. Efektivní, že jo? Neříkám to, abych se chlubila – říkám to pro ilustraci. Protože teprve zpětně vidím, jak šílené to bylo. Ale pravda je, že jsem FUNGOVALA. Tak proč bych si měla myslet, že to není normální? Zdánlivě docela úspěšná žena, která má vzdělání, práci – a postupně i partnera. Zní to v pohodě, ne? 

DOPAMILLA: Šikovná image manažerka, co? 

Ano, přesně jak říká má dobrá přítelkyně Dopamilla, člověk se stane tak dobrou image manažerkou, že se úplně vyčerpá. Ta kontrola, kterou jsi měla tolik let, se najednou zhroutí a místo managementu najednou honíš stádo splašených koz. A zatímco plánuješ, jak je dostat zpátky do ohrady, zjistíš, že ohradu odnesl vítr a musíš ji postavit znovu. Problém je, že sotva máš sílu vyjít z domu a celá ta úloha se najednou zdá nezvládnutelná. 

Tak jsem jednoho dne seděla na gauči, neschopná cokoli dělat, jak se to poslední dobou stávala zvykem. Jen jsem doomscrollovala reels na mobilu. Kromě práce to bylo asi jediné, na co jsem měla kapacitu, tak čistě mentálně. Uprostřed tohohle chaosu, zatímco jsem jako paralyzovaná seděla s telefonem v ruce jedno takové odpoledne, se objevil reel, který měl všechno změnit. Trefil mě přímo pod pás.  

Byl od Alexe Patridge, a popisoval, jak poznat příznaky pozdní, nediagnostikované ADHD u žen. Alex je osobnost, která pracuje na zviditelnění diagnózy ADHD, a zaměřuje se zejména na nediagnostikované dospělé ženy. V tomhle reelu, který se úplně náhodně objevil na mé obrazovce, vyjmenoval takzvané typické znaky nediagnostikované ADHD u dospělých žen. Odkaz na něj dám do poznámek na své stránce amygdalaparty.cz, abys mohla vidět celé. 

Mimo jiné mluví o tom, že hyperaktivita, která je tak "klasickým" znakem ADHD u kluků, může u žen být internalizovaná - mentální neklid, víření myšlenek, vnitřní neklid, přemýšlení. Ale pořád je to hyperaktivita, jen se projevuje jinak. Popisuje to jako pět veverek na kofeinu běhajících ti v hlavě jako vrtule. 

Alex mluví o tom, že mnoho žen s ADHD je extrémně dobrých ve zvládání krizí, ale jsou přemožené malými rozhodnutími. Jinými slovy, když projíždíš kolem nehody na silnici, žena s ADHD pravděpodobně dokáže poskytnout první pomoc a organizovat ostatní, aby pomohli, ale ta samá žena může strávit půl hodiny v obchodě rozhodováním mezi zelenými nebo modrými kalhotami - stejný model, jen jiná barva - a nakonec odejde bez toho, aby něco koupila. Nebo koupí oboje, jen aby se nemusela rozhodnout.  

Alex zmiňuje další věci, které zvenčí mohou vypadat jako maličkosti, ale kvůli kterým máš celý život pocit, že sotva držíš hlavu nad vodou. Nakonec to zakončil tímhle: You are not broken, you are just different. Seděla jsem jako opařená. Máčkla repeat. Poslouchala znovu. Máčkla repeat. 

Měla jsi někdy pocit, že tě někdo zná lépe než ty sama sebe? S tím pocitem jsem seděla poté, co jsem si našla další Alexovi reels. Pak jsem seděla a zírala do zdi.

MOHLA bych skutečně mít ADHD?

Mohl mít můj partner vlastně pravdu?

Po nekonečném ohrávání toho samého reelu mi hlava šla kolem. Ale místo toho, abych se rozběhla k praktickému lékaři jsem si vybrala jinou cestu.

DOPAMILLA: Ty? Požádat o pomoc? Ne, ty jsi přece zdokonalila umění zvládat všechno sama. 

Ano, vím - Facebook není místo pro lékařskou diagnostiku. Ale když něco tak silně rezonuje poté co si celý život strávila s pocitem, že něco "mimo", musela jsem to prozkoumat. Pro mě nejde o to, mít nějakou dignózu, jde mi o pochopení a lepší zvládání života. Takže jelikož nejsem diagnostikovaná s ADHD, pustila jsem se do průzkumu. Další den, další týden jsem strávila hledáním všeho možného o ADHD. Články, webové stránky, výzkumy. Vím, co si říkáš - že jen hledám potvrzení. Ale já jsem vlastně roky odmítala diagnózy, které připadaly v úvahu.

Asperger? Ne. Bipolární? Ne. OCD? Úzkost? Deprese? Ne, ne, ne. Až jsem se dostala k ADHD, kde najednou VŠECHNO dávalo smysl. 

Samozřejmě ne všichni s ADHD mají všechny symptomy, to je třeba zdůraznit. Ale já jsem jich zaškrtla docela dost. Takže znamená to, že mám ADHD? Nevím, celý jsem život maskovala, takže jsem si docela jistá, že bych zvládla projít ADHD-testem a dojít k výsledku, že ADHD NEMÁM. Cítím, že chovat se normálně je něco, co poměrně dobře ovládám. Ale možná je na čase vzdát to divadlo a být sama sebou? 

Řeknu ti trochu o tom, proč nejdu k doktorovi a nevyžaduju zjistit, jestli mám ADHD. Ale místo toho jsem se přihlásila na školu, kde se stanu ADHD koučem. Protože jak jsem řekla, nejde mi ani tak o to MÍT diagnózu, jde mi o to lépe zvládat svůj každodenní život. Mnohem víc mě zajímají techniky, díky kterým se život stane jednodušším, a ještě lepší by bylo pomoci ostatním. ADHD kouč pracuje právě s praktickými strategiemi a nástroji pro zvládání každodenního života - není to terapie nebo předepisování léků, ale konkrétní rady a techniky pro zvládání všeho, co ADHD přináší.  

Dneska se chci trochu zastavit u tématu, které vlastně souvisí s diagnostikou ADHD.

Možná se ptáte, proč jsem zatím nešla k praktickému lékaři a nepožádala o vyšetření. No… upřímně? Četla jsem až moc příběhů od žen kolem padesátky, které sdílejí své zkušenosti na sociálních sítích. A ty příběhy jsou často dost bolestivé. Lékaři jim říkají věci jako: „Ale vy máte přece vzdělání, práci, vychovala jste děti… To přece nemůžete mít ADHD!“ A pak jsou tu články v novinách, které mluví o lidech, kteří jsou „až moc funkční“ na to, aby mohli mít nějakou diagnózu. Jo, a jen tak na okraj – pokud jste tu nově, tak možná nevíte, že žiju v zahraničí, ve Skandinávii. Takže když mluvím o zdravotnictví nebo o tom, jak se tu řeší ADHD, mluvím o místní realitě. Ale věřím, že spousta věcí bude znít povědomě i vám, kteří žijete v Česku nebo jinde. Bohužel, jak jsem zjistila, některé zkušenosti jsou univerzální. Dokonce jsem narazila na norskou vědeckou zprávu, která tohle potvrzuje – že dospělé ženy jsou často odmítány zdravotním systémem, když přijdou s podezřením na ADHD.

Můžeš tomu věřit? Já teda moc ne…

A právě kvůli tomu se zatím neodvažuji jít k praktickému lékaři. Nemám sílu čelit dalším - zbytečným - negativním reakcím. Je to jako kdybych znovu a znovu selhávala.

A víš co? Tenhle pocit není jen můj. Má ho spousta lidí s ADHD.

A jen pro pořádek – tohle není fňukání. Je to neurologická reakce. Tak to prostě funguje. Ten pocit selhání se objevuje i v situacích, kdy vlastně nemám žádnou kontrolu nad výsledkem.

Vezměte si třeba hledání práce. Pošlu žádost, a pak… ticho. Ani zpráva, že jsem nepostoupila. A co na to ADHD mozek? „Nestála jsi ani za odpověď.“ Jasně, logicky vím, že personalisté mají plné ruce práce, že to není osobní nelibost vůči mojí osobě. Ale emocionálně to prožívám jako: „NEJSI DOST DOBRÁ!“ A tohle to je pořád. Nezodpovězené zprávy. Pozvánky, které nikdy nepřijdou. Chybějící lajky. ADHD mozek interpretuje ticho jako odmítnutí.  

DOPAMILLA: „Ani se neobtěžovali poslat automatické odmítnutí. Tak bezvýznamná jsi!  

A když už mluvíme o mé cestě za diagnózou ADHD – zašla jsem tak daleko, že jsem kontaktovala místní ADHD spolek. Písemně, samozřejmě. Nejsem blázen. Slušně a zdvořile jsem se zeptala, jestli mají nějaké tipy, jak postupovat, protože je tak běžné být zdravotnictvím odmítnut. A odpověď? Haha. Ne. Žádná odpověď. Není to trochu ironické? Spolek, který pracuje s lidmi, kteří trpí odmítnutím… neodpovídá na dotazy. Přiznám se, že jsem se tomu chvíli smála. Hystericky. A pak mi to přišlo smutné. Urgovala jsem je. Nic.

Další porážka. Další odmítnutí.

A takhle se to točí dokola. Začarovaný kruh.  

Jeden výzkumník spočítal, že děti s ADHD dostanou až o dvacet tisíc víc negativních zpětných vazeb než ostatní — do svých dvanácti let. Dvacet tisíc. Když jsem to slyšela, řekla jsem si: No jo, to dává smysl. Protože to zanechává stopy. Nejen na sebevědomí, ale i na tom, jak vnímáme svět kolem sebe.

Dvacet tisíc!

Nechám ti chvilku na to, aby to došlo. Pár vteřin si to zkus představovat. 

Představ si sebe jako malou voodoo panenku. Hadrovou. Do které někdo každý den zapichuje jehly. Vidíš ten obličej? Trochu sevřené rty, smutné oči. Ochablé končetiny plněné vatou. To malé tělo. A teď si představ, že do něj někdo každý den zapíchne čtyři, pět jehel. Každý den. Od narození. Dokážeš si to představit? Každý den. Po dobu dvanácti let. Nejsou to nutně velká odmítnutí. Často jsou to jen malé signály. Opakované. Že je tě„moc“. Jsi moc hlučná. Moc pomalá. Moc roztržitá. Moc nepořádná. Vidíš to před sebou?

Dokážeš se do toho vcítit?

Ten pocit, že ti někdo neustále připomíná, že bys měla být jiná. Že nejsi dost dobrá taková, jaká jsi. Čtyřikrát, pětkrát denně. Malé vpichy. Denně. Pořád dokola. A to s námi samozřejmě něco udělá. Ten součet zpětných vazeb formuje náš sebeobraz. Naše vztahy. Někteří z nás se stanou perfekcionisty. Snaží se naplnit očekáváním. Jiní mají pocit, že bez ohledu na to, jak moc se snaží, jak moc se soustředí, jak moc se přizpůsobují — nikdy to nestačí. A pak si člověk osvojí různé návyky. Někdy zdravé, někdy méně. Ale všechny mají jedno společné: jsou důsledkem pocitu, že nikdy nejsi dost.

A když o tom mluvím… naplňuje mě to smutkem. 

DOPAMILLA: No jasně. Ty, která jsi tak schopná… mohla bys být ještě lepší. Stačilo by se jen víc snažit, že?  

Spousta těch skrytých výtek přichází jako pochvala. „Ty, která jsi tak dobrá ve škole… kdybys jen mohla…“ „Ty, která jsi tak hezká… kdybys jen chtěla…“ „Ty, která jsi tak šikovná… kdybys jen…“ Ale náš mozek to slyší jinak. Slyší: „Nejsi dost dobrá.“ Všichni vidí tvůj potenciál. Jasně. Ale zároveň ti dávají najevo, že ho ničíš. Tím, že neděláš dost. Tím, že jsi moc. Tím, že zabíráš moc místa.

A ten strach… že přijde další odmítnutí, další bodnutí, další „jsi šikovná, ale mohla bys být ještě lepší, kdybys jen…“ – tomu se říká RSD. Rejection Sensitivity Dysphoria.

Už jen to slovo „dysforie“ – pochází z řečtiny a znamená nepohodlí, něco těžkého na nesení. A to sedí. Jen pro pořádek – RSD není oficiální diagnóza. Někteří odborníci tvrdí, že je to jen součást ADHD. A já se k tomu přikláním.

Víš, jak to vidím já? Jako Sisyfa. Pamatuješ si ho? Ten stařec, co tlačil kámen do kopce, a ten mu pokaždé těsně před vrcholem sjel dolů. Tak přesně tak to cítím. Děláš, co můžeš. Možná i víc, než můžeš. A stejně přijde oprava. Poznámka. Několikrát denně. Po letech těch drobných zpětných vazeb, které „normální“ mozek bere jako neutrální, ale ADHD mozek jako hrozbu… začneš se vyhýbat situacím, které by mohly vést ke zklamání. Protože zklamání bolí. Zní jako odmítnutí. A to znamená, že ses nesnažila dost. Že nejsi dost dobrá. Že nestačíš. Že za nic nestojíš.

Takže se snažíš být víc „normální“. Zapadnout. A hlavně – nebýt tak dotčená maličkostmi. Protože to přece jsou jen maličkosti, ne?

DOPAMILLA: Nezvládáš, když ti někdo odporuje!

Díky, Dopamillo. To jsem teď přesně potřebovala slyšet. Je tak snadné sklouznout do myšlenky: „Aha, takže já nesnesu když mi někdo odporuje.“ Jenže když jsi celý život vystavena zdrcující kritice – jako ta voodoo panenka, o které jsem mluvila dřív – tvůj mozek se prostě naprogramuje. Začne zpětnou vazbu automaticky interpretovat negativně. Není to něco, co si vybíráš. Je to výchozí nastavení. 

Místo toho, abych používala ten těžkopádný termín „Rejection Sensitive Dysphoria“, který vlastně nemá ani pořádné české jméno… říkám tomu jednoduše „radar negativity“. Protože přesně tak to cítím. Jako hypersenzitivní, emocionální radar, který je zapnutý pořád. Nepřetržitě skenuje okolí a hledá sebemenší náznak negativity.

A co to znamená v praxi?

Jedna z věcí, které lidé s ADHD dělají, je… přemýšlení. Hodně přemýšlení. A když máš udělat rozhodnutí, nejdřív ho musíš prohnat přes autocenzuru. „Může to někdo pochopit takhle? Nebo takhle?“ „Jak to zformuluju, aby se tomu předešlo?“ „Bude na mě někdo naštvaný?“ Tenhle vnitřní dialog je vyčerpávající. A nejde jen o velká rozhodnutí – jako jestli změnit práci nebo koupit dům. Týká se to úplně všeho. „Když tohle postnu na Facebook… může to někdo pochopit špatně?“ „Budou mě nenávidět?“ „Když řeknu A nebo B na schůzi bytového družstva… budou si myslet, že jsem blázen?“ „Když odpovím kolegovi… bude si myslet, že nestačím?“

Každá, i ta nejmenší věc, musí projít cenzurou. A není to něco, co si vybíráš. Děje se to automaticky. Jako někdo, kdo vyrostl v komunistickém režimu… je to pro mě trochu absurdní. Mohla bych být jejich nejcennější zaměstnankyně!

Když jsem se rozhodla udělat podcast o své ADHD cestě, nečetla jsem jen hromadu odborných článků o ADHD. Ne. Já se ponořila i do světa podcastingu – technika, platformy, placené i neplacené, nahrávání, marketing… prostě týden intenzivního hyperfokusu. A pak jsme šli na procházku se psy. A já nadšeně žvanila o všem, co souvisí s ADHD.

A partner se mě zeptal na nevinnou otázku: „Jsi připravená o tom takhle otevřeně mluvit?“

A já, samozřejmě, odpověděla odvážně: „Jasně že jsem! Vždyť se nebudu vystavovat, jen budu mluvit o diagnóze.“

Tak to bylo vyřešené, ne? On se zeptal, já odpověděla. 

DOPAMILLA: Ale ty si sama nevěříš… jak by ti měl věřit on?!

Přesně tak. Protože v mé hlavě… začala inkvizice. V tu chvíli už jsem měla napsaný scénář první epizody. A byla jsem na sebe docela pyšná, jestli si můžu dovolit to říct. Ale najednou… nejistota. „Mluvím o tom moc otevřeně?“ „Budou mě lidi nenávidět?“ „Budou si myslet, že jsem hloupá?“ „Co si o mně pomyslí přátelé?“ „Co když nikdo nebude podcast poslouchat?“ „Co když se lidem nebude líbit můj přízvuk?“ „Co když za tři měsíce budu mít dva posluchače?“ „Co když se totálně ztrapním?“ „Mám to celé zahodit?“ „Možná je lepší podcast nedělat…“ „Proč bych měla vystrčit hlavu?“ „Vždyť vlastně nic nevím… odborníci mě roztrhají na kusy!“

Ne. Neodvažuji se. Je to moc děsivé. 

Tohle dělá ten radar negativity. Interpretuje odvážné činy jako potenciální společenské katastrofy. Sdílím něco osobního. Pracuju s významem, s hloubkou. A přesto se vkrádá ta myšlenka: „Co když jsem skutečný hlupák a zbytečně se odhaluju?“ „Co když se mi lidé smějí za zády?“

Zní to povědomě?

Můj mozek dokázal udržet tohle sebemrskačství několik dní. Začala jsem psát text druhé epizody, ale pak jsem seděla před počítačem, zírala na obrazovku a myslela si: „To je hloupé. Měla bych to vzdát. Nepotřebuju se stát veřejným hlupákem.“  

DOPAMILLA: Kdybys se jen trochu víc snažila, dokázala bys to!

Ano. A právě na to zase dojde. Jsem tak zvyklá se sebrat, dělat věci, které nechci dělat, nebo které jsou nepříjemné… že jsem si řekla: „Ne. Teď už dost. Nebudu otrokem svého hyperkritického mozku. Ukážu mu to!“ Takže o pár dní později jsem si sedla a donutila se pokračovat. Jako už tolikrát předtím. Rozdíl je v tom, že tohle mě baví. Je to zajímavé. Obohacující. A tak je snazší odstrčit vnitřního kritika do rohu mozku a říct mu: „Tam budeš sedět. A mlčet. Protože já to udělám tak jako tak.“

Tak jsem se do toho pustila.

A jednoho dne jsem tam seděla, připravená nahrávat první epizodu. A pak se znovu ozval ten hlas. Ten pochybující Tomáš: „Jsi si jistá, že to zvládneš?“ „Zníš jako amatér!“ „Nemá cenu to zkoušet. Nikdo to stejně nebude poslouchat.“

DOPAMILLA: Tady to máme zase!

A jo. Pokud jsi sama neprošla takový kolotoč, můžeš si myslet, že je to hloupé. Já sama si to někdy myslím! Nesmyslné. Zbytečné. Ale nevybírám si to. Je to můj mozek. Vede občanskou válku s mojí vůlí. Někteří si myslí, že ADHD je jen o špatné výchově. Že se člověk musí vzchopit, sebrat, chovat se slušně. Ale to je jako říct, že se každý může stát houslovým virtuosem, když se bude dost snažit. V praxi víme, že to tak není. ADHD není o postoji. Není to o vůli. Je to o mozku. Není to charakterová vada. Není to chyba ve výchově. Je to neurobiologie.

Jde o to, jak mozek reguluje impulzy, pozornost a emoce. Není to tak, že bys chtěla zapomenout zavřít skříňku. Přerušovat lidi. Mluvit příliš. Je to tak, že mozek má problém se udržet. Je to jako mít auto se slabými brzdami. Můžeš být nejzodpovědnější řidička na světě. Ale když brzdy nefungují správně, je těžké zastavit včas. Takže opravuješ auto. Utahuješ šrouby. Lepíš výztuhy. Přidáváš gumičky. A doufáš, že to zvládneš. Že auto zastaví včas. Jako auta všech ostatních. A často to zvládneš. A oddechneš si. Uf. Jaká úleva. A příště to zvládneš znovu. Možná několikrát po sobě. Pak brzdy začnou trochu selhávat. Ale ty navařuješ novou trubku. Kupuješ silnější gumičku. Tak to jde den za dnem. Rok za rokem. Maskuješ, jak špatné jsou tvoje brzdy.

A když lidé kolem tebe interpretují to, co děláš – co dělá tvůj mozek – jako lenost nebo nezdvořilost… začneš to skrývat. Maskovat. Stydět se. Děláš všechno, abys nebyla odhalena jako neschopná. Tvůj supersenzitivní radar negativity a autocenzura jedou na plné obrátky. A tehdy to opravdu začíná bolet. A nejen že to bolí. Je to vyčerpávající. Tak strašně vyčerpávající.

Navenek to vypadá, že jedeš úplně v pohodě. Lidé kolem si ničeho nevšimnou. Ale ty víš. Cítíš, jak jsi unavená. Pokaždé, když musíš brzdit, modlíš se k vyšším silám, aby brzdy vydržely. Pokaždé, když sotva stihneš zastavit, musíš znovu do garáže. A opravovat. Šroubuješ. Lepíš. Montuješ. Svařuješ. Nastavuješ. Den za dnem. Rok za rokem. Maskuješ to. Skrýváš, jak špatné brzdy jsou.

A pak někdo řekne: „Musíš se jen sebrat! Chovej se! Vzchop se!“ Jako by stáli vedle auta a křičeli: „Vidíš? Brzdy přece fungují! Přestaň si stěžovat!“ A to bolí. Nejen proto, že to nepochopili. Ale proto, že jsi udělala všechno, co jsi mohla, abys neskázala, jak moc pracuješ na tom, aby něco fungovalo… co ostatním prostě… funguje. 

Ale víš co? Tohle není jen emocionálně bolestivé. Bolí to fyzicky. Když tě někdo kritizuje… nebo když jen cítíš, že tě nemá rád… nebo si dokonce jen myslíš, že si to myslí… cítíš to v těle. Srdce buší. Píchá v hrudi. Tělo se napíná.

A to, co teď říkám, je skutečně pravda. Sociální odmítnutí může aktivovat stejné mozkové oblasti jako fyzická bolest. Mnoho lidí to popisuje jako tělesný diskomfort. Pro některé je to skutečně fyzická bolest. A je to reálná neurologická reakce. A bolí to. Doopravdy. Tohle není lenost. Není to špatná výchova. Není to jen myšlenka. Je to tělesná reakce.

Takže když někdo řekne: „Vždyť jedeš úplně v pohodě, přestaň si stěžovat“ – …neví, že sedíš za volantem s tělem, které bolí. S mozkem, který křičí. A se strojem, který držíš pohromadě hlavně silou vůle, jen abys udržela auto na silnici. Je divu, že člověk vyvine supersonicky hypersenzitivní radar negativity? Stačí jeden tón hlasu. A už zachytíš kritiku. Dobře míněný návrh? Určitě maskovaná kritika.

Když šéf řekne: „Skvělá prezentace! Příště bys možná mohla přidat víc grafů?“ – …slyšíš: „Prezentaci chyběly grafy. Udělala jsi to špatně.“ Chápu, že si lidé myslí, že jsme jen přecitlivělí. Zranitelní. Uražení. Ale tohle není to samé. Ten chaos, který popisuju, se děje uvnitř. V hlavě. A nikdo neví o tom sebemrskačství.

Najmeš image managera – o kterém jsme mluvily v minulé epizodě – a vystupuješ normálně. Jako by se nic nedělo. I když ve skutečnosti jedeš na vysoké obrátky. Roky. Desetiletí. Celý život. Někteří se stanou perfekcionisty. Někteří tráví hodiny a hodiny prací, jen aby si byli jistí, že ji dělají správně. Někteří prokrastinují do nekonečna, protože strach ze selhání je paralyzující. Někteří se sabotují, aby se selhání vyhnuli. A tohle všechno… není volba. Je to automatické. RSD je součástí ADHD. Je neurologická.

RSD není o tom být „uražená“. Je to o mozku, který se naučil interpretovat všechno jako potenciální nebezpečí. Tohle není volba. Je to strategie přežití. Jak se vyhnout trestu, nedorozumění, nebo vyloučení. Pro mě to znamená i to, že chci mluvit rychle. Dokončit všechno, co chci říct, co nejrychleji. Ne proto, že by mi bylo nepříjemné mluvit před lidmi. Ale proto, že cítím, že zabírám čas. Že mluvím moc dlouho. A upřímně – vím, jak vyčerpávající je poslouchat někoho, kdo mluví do šířky, do dálky… a nikdy se nedostane k věci. Je to čistá fyzická bolest! Takže spěchám. Mluvím rychle. Krátce. Pravděpodobně bych si vystačila s pětiminutovými epizodami podcastu!

Pokud si říkáš: „Proboha, zklidni se!“ – …nejsi sama. Já si to myslím taky. Mluvím rychle. Vím. Je to, jako by můj mozek dostal kofein intravenózně. A tak se dostáváme k tomu, jak žít s tímhle radarem negativity. A hyperaktivním vnitřním kritikem. Nebudu tvrdit, že je to jednoduché. A nebudu tvrdit, že na to mám recept. Pracuju na tom. A to je vlastně jeden z důvodů, proč jsem si vybrala vzdělání jako kouč. Protože to je hlavní úkol koučů.

Ale mám jednu výhodu – vyrostla jsem s matkou, která se velmi zajímala o to, co si o nás ostatní myslí. V dospívání to bylo tak strašně otravné, že jsem si vytvořila vlastní formu protestu. A začala jsem se učit… vykašlat se na to. A ukázalo se, že je to v každodenním životě docela užitečné. To neznamená, že jsem přestala zachycovat kritiku. Nebo že jsem přestala všechno zpracovávat tak, jak jsem popsala dřív. Dělám to. Ale po chvíli přemýšlení se rozhodnu… vykašlat se na to.

Koho zajímá, co si ostatní myslí? Proč by mě to mělo zajímat? Nemůžu žít život podle toho, co si o mně ostatní možná myslí. Musím žít svůj život. To se snadno řekne. Ale ne vždy se to snadno dělá.

Procházky v lese mi pomáhají. Hodně pomáhají. Stala jsem se úplně závislá na lese. Ten zelený klid… je tak uklidňující. Místo, kam patřím. V posledních letech cítím silnou přitažlivost k lesu. Sním o tom, že bych měla chatu někde daleko od lidí. Seděla bych tam. Pozorovala divokou zvěř. Cítím, že les je místo, kde dokážu zkrotit svůj utíkající mozek. Možná není tak nepřirozené, že se můj mozek chce vrátit do přírody?

ADHD mozek musel být extrémně užitečný v době, kdy lidé žili jednodušeji. Kdy bylo důležité, že někdo viděl nebezpečí dřív než ostatní. Aby přežili. Že někdo interpretoval vzorce, které nikdo jiný neviděl. K tomu se vrátím v jedné z nadcházejících epizod. Protože si myslím, že je to super zajímavá perspektiva. Existují totiž některé stránky ADHD, které mohou být… superschopnosti.

Povím ti o další technice, kterou používám, abych zvládla svůj radar negativity. Mnoho let jsem pracovala před počítačem a komunikovala s lidmi hlavně přes e-mail. Zákazníci, obchodní partneři, kolegové, dodavatelé…

A víš co? Komunikace e-mailem mi vyhovuje mnohem víc než mluvit tváří v tvář. Prostě proto, že mám čas. Čas filtrovat to, co říká odesílatel… i to, co řeknu já. Nemusím vyhrknout první věc, co mě napadne. Nemusím poslouchat tón hlasu a snažit se interpretovat, co ta osoba SKUTEČNĚ myslí. V tomhle smyslu jsou emotikony darem pro ADHD mozek. Jejich používání by mělo být povinné! Protože pak víš, jestli něco říkáš s úsměvem… nebo s naštvaným obličejem.

Takže u e-mailů, které jsou trochu ošemetné, jsem se naučila nikdy neposílat první návrh. Má to několik důvodů.

Za prvé – první návrh je vždycky strohý. Žádné „Ahoj“, žádné „Díky za odpověď“. Jdu rovnou k věci. Zdvořilostní fráze přidávám až potom, abych vypadala… normálně.

Za druhé – můžu si e-mail přečíst několikrát. Ujistit se, že jsem ho pochopila správně. Že moje odpověď sedí k tomu, co ten člověk vlastně říká. Můj mozek čte tak rychle, jako by na tom závisel život. Takže ne vždy zachytím všechny detaily. A je dobré to zkontrolovat.

A za třetí – můžu si přečíst, jak bude moje odpověď působit. Protože pro mě je snadné být příliš upřímná. A to mnozí vnímají jako aroganci.

Čtu si text nahlas. Upravuju to, co je příliš náhlé. Přidávám vysvětlení tam, kde můj mozek přeskočil kroky, které jsou pro mě samozřejmé… ale pro ostatní? Nedokončené věty, nesrozumitelné myšlenky.

DOPAMILLA: Zkus mindfulness, je to méně práce!

Ano, četla jsem, že mindfulness pomáhá s vnitřním kritikem. Ale upřímně? Nedokážu relaxovat na povel. Myšlenky se řítí. Mám pocit, že běhám po svém mozku a hledám kohout, kterým to vypnout. Neříkám, že to nebude fungovat pro tebe – rozhodně to zkus! Já osobně měla větší úspěch s dechovými technikami. A s jógou. Zvlášť když je kolem mě všechno ohromující.

Tak… bylo toho dneska dost těžkého? Možná trochu depresivního?

Jo. Myslím, že jo.

Ale příště… příště budeme mluvit o tom, co považuju za superschopnost ADHD.

Jen se těš – je to fascinující. A trochu magické.

Takže – šla jsi do skleníku pro bylinky k večeři, když jsi začala poslouchat… zjistila jsi, že není benzín do sekačky… a teď sedíš v obýváku a platíš účty?

Tak se uslyšíme příště. Slibuju, že budeš mít co poslouchat… zatímco zase ádéháduješ po okoli!